Základní princip zkoušečky výdržného napětí

Zkouška výdržným napětím se týká zkoušky odolnosti různých elektrických zařízení, izolačních materiálů a izolačních konstrukcí. Proces aplikace vysokého napětí na izolační materiál nebo izolační konstrukci bez poškození vlastností izolačního materiálu se nazývá zkouška výdržným napětím. Obecně řečeno, hlavním účelem testu odolnosti proti napětí je zkontrolovat schopnost izolace odolávat pracovnímu napětí nebo přepětí a poté zkontrolovat, zda izolační výkon zařízení produktu splňuje bezpečnostní normy.
Základní princip zkoušky výdržným napětím: na izolátor zkoušeného zařízení se přivede napětí vyšší než normální pracovní napětí a vydrží po stanovenou dobu. Pokud je izolace mezi nimi dostatečně dobrá, bude na ni aplikované napětí vytvářet pouze malý svodový proud. Pokud svodový proud izolátoru testovaného zařízení zůstane ve stanoveném rozsahu během stanovené doby, lze určit, že testované zařízení může bezpečně fungovat za normálních provozních podmínek. Při provádění zkoušky výdržným napětím se liší technické specifikace testovaných výrobků a liší se i normy měření. U obecně testovaných zařízení je zkouška výdržným napětím k měření hodnoty svodového proudu mezi živým vodičem a krytem. Základní pravidlo zní: jako standardní napětí testu je použito dvojnásobek pracovního napětí testovaného objektu plus 1000V. Zkušební napětí některých produktů může být vyšší než tato specifikovaná hodnota. Podle předpisů IEC61010 musí zkušební napětí postupně během 5 sekund narůst na požadovanou hodnotu zkušebního napětí (jako je 5 kV atd.) a zajistit, aby hodnota zkušebního napětí byla stabilně aplikována na testovaný izolátor po dobu nejméně 5 s. . Porovnáním hodnoty proudu s prahovou hodnotou unikajícího proudu uvedenou v normě lze posoudit, zda izolační vlastnosti testovaného výrobku splňují normu. Po zkoušce musí být zkušební napětí postupně snižováno na nulu během stanovené doby.